Postupem času jsem si všímal, že spolu s tím, jak byla určitá společnost po hmotné stránce nerozvinutá, a současně stále ještě žila podle starodávných tradic, lidé vnímali jakýsi Princip. Ten v sobě zahrnoval celý viditelný i neviditelný svět, a také zákonitosti a síly, jimiž se projevoval. Jejich představy o něm pouze nabývaly rozličných forem a vyjádření.

Všude, ve všech tradičních společenstvích, která jsem navštívil, lidé tento Princip znali. Na Vanuatu to byl třeba Barkulkul, pro jedny z posledních animistů v Indonésii Pagetai Sahu. Lidé žijící v jeskyních na Filipínách používali jméno Manguguna. Jakuté ve středu Sibiře ho nazývali Urun Aar Tojon a Jukagirové za polárním kruhem Pön. V Africe jsem pro něj slyšel bezpočet jmen. Každý kmen jej znal a každý jazyk měl pro jeho znázornění vlastní výraz. Křováci, pastevecké či usedlé zemědělské kmeny, ti všichni jej pojmenovali svým osobitým způsobem.

Nikdy jsem se ale o tomto Principu nedozvěděl nic konkrétního. Ne, že by něco tajili. Jednalo se jen o pojem vymykající se jakýmkoli komunikativním dovednostem. Lidé mi k němu nebyli schopni sdělit žádné podrobnosti. Nedokázali jej vysvětlit ani zřetelněji rozumově objasnit. Jediné, co jsem se tak většinou dozvídal, bylo, že je tvůrcem naprosto všeho, co je obklopovalo a co se dělo – hvězdné oblohy, přírody, zvířat, člověka, ale i bohů a duchů. Byl mocný, nejmocnější, a přesto jej nešlo vidět, slyšet, ani s ním běžně komunikovat. V nespočetném množství podob kontroloval veškeré proměny vesmíru, ačkoli sám byl nedostupný. Lidem dal jejich zvyklosti a věci, které používali, určil tradice a vymezil uspořádání společnosti. Přímo se však k němu obraceli velmi zřídka. Většinou tomu tak bývalo ve významných, výjimečných či naléhavých případech, nebo jej neoslovovali vůbec a jen vnímali jeho všeobsahující přítomnosti. My na Západě jsme tento Princip, s nímž člověk usiluje být ve spojení, který poslouchá a jenž mu přináší oporu a ukazuje cestu životem, pojmenovali slovem Bůh a stvořili jsme systém víry nazývaný náboženství sloužící ke styku s ním.

Člověk se v celé své historii snažil s tímto Principem navazovat kontakt pomocí ceremonií, modliteb či různých stavů mysli. Čím hlouběji k jejím kořenům se ale dostáváme, jako by získával abstraktnější, nepopsatelnější, i když všudypřítomnou povahu.

Lidé na počátku dějin tento Princip mentálně neuchopovali vůbec, neboť žili jeho stálou přítomností sami v sobě i v ostatním světě. Spolu s tím, jak se mu však začali vzdalovat, dostává v pozdějších představách matné a nezachytitelné tvary. Z této abstrakce se posléze vynořuje stále konkrétnější podoba, aby jej nakonec bylo možné nejen mentálně znázornit a zachytit, ale téměř se i fyzicky dotknout.

 Monoteismus – víra v jeden jednotící Princip – je stará jako lidstvo samo. Není produktem teprve pozdních náboženství. Skutečnost dnes označovaná slovem animismus či polyteismus vyjadřovala jen snahu přiblížit se tomuto Principu v jeho dílčích podobách. Lidé jej vždy oslovovali skrze pojmy, které se daly když ne hmatatelně, tak alespoň intelektuálně znázornit. Duchové přírody nebo bozi byli jeho prostředníky, skrze něž působil.

„Proč uctíváte boha hory místo Manguguny? On je jejím tvůrcem a musí mít tedy i větší sílu a moc,“ ptal jsem se logicky na Filipínách.

„Hora je tady, kousek od nás, ale Manguguna, o tom nevíme, kde je,“ řekli mi.

Také u Jakutů mě zajímalo, proč se s prosbami obrací k duchu tajgy nebo ohně a ne k samotnému nejvyššímu Bohu. „Oslovujeme ty, od nichž něco žádáme a s kým přicházíme do styku. Duchové a bozi stojí níže, přesto s ním působí v souladu. Každý z nich má jen jinou působnost, vliv a úkoly. Skrze ně tedy promlouváme k samotnému Urunovi. Z jakého důvodu bych se obracel k nejvyššímu Bohu, když mám co do činění s tajgou, řekou či jezerem? Musím oslovit přímo toho, koho žádám. Chceš-li něco po druhém člověku, také přeci nepožádáš svého Boha, ale přímo jej!“ podíval se na mě nechápavě můj hostitel. „Každá řeka, hora, jezero či strom má svého ducha, s nímž hovoříme. Prosíme o pomoc, dovolení, nebo děkujeme. A vy, když třeba sbíráte v lese houby nebo lovíte ryby, to tak neděláte?“ zeptal se mě s neskrývaným údivem.

Podobně jsem se vyptával pasteveckých kmenů v jihozápadní Africe, proč prosí duchy zesnulých a ne přímo jeho, Mukuru Ndjambi.

Odpovědi se mi dostalo otázkou: „Kdo jiný by mu měl být blíže než naši předci, kteří k němu odešli?“ 

Stejně tak v Indii mě překvapovalo, že stvořiteli všeho, Brahmovi, se dostává tak málo pozornosti. Stojí na vrcholu hinduistického panteonu, a přesto je méně oslovovaný než ostatní božstva.

„Není nutné uctívat tvůrce, ale jeho projevy – to, co z něho vychází – protože ony jsou stejně On,“ opět mi vysvětlili.

Bohové hinduistického panteonu byli stvořeni. Jak se píše ve védách, i oni „se zrodili ve světě tvorů“. Brahma je podstatou, která tvoří a je tvořena sama sebou a ostatní bohové jsou jeho manifestací.

Také ve starověké Číně byli duchové podřízeni svrchované síle, kterou její filozofové nazvali Tao. Třebaže Tao předcházelo bohy nebes a země, samo nemohlo být pro svou nedosažitelnost uctíváno. Jednotliví bohové jsou však jeho projevem a působí s ním v souladu.

Křováci v Africe, eskymáci, indiáni v Severní Americe či pralesích Amazonie..., ti všichni tento Princip znali a misionáři, kteří je přicházeli obracet na svou víru, s údivem zjišťovali, že již dávno před příchodem jejich Boha věří v jednu svrchovanou bytost.

Je pozoruhodné, že lidé patřící k různým rasám a kulturám, ač od sebe vzdáleni tisíce kilometrů, žijící v rozdílných geografických i klimatických podmínkách a bez vzájemných kontaktů, docházejí ke stejnému poznání. Tyto představy jsou si tím podobnější, čím je daná společnost blíže prapůvodnímu stavu, z něhož se všechny vydělily. Lidé na Zemi žili srovnatelným způsobem i podobně mysleli až do doby před zhruba 10 000 lety.

Rozmanitost současných kultur vychází z jednoho materiálního dědictví, v jehož základu shodně stojí i totožné duchovní představy člověka. Dá se proto předpokládat, že toto pradávné vnímání zobrazuje všeobecně existující a platné principy. Ve zřejmém kontrastu tak stojí současný světonázor a o něj opřená technologická civilizace, jež vznikla na jednom omezeném místě na zeměkouli – Evropě – odkud se teprve v nedávné době rozšířila do všech koutů světa.

 

 

 

další®