Při studiu na vysoké škole jsme neradi spolupracovali se zahraničními posluchači. Jejich nedostatečná znalost jazyka a osobitý přístup k výuce nebyly nejvhodnější kombinací. Osud tomu chtěl, že jsem právě na laboratorní cvičení z organické chemie, jež měly pověst nejnebezpečnější části celého studia, dostal k pracovnímu stolu kolegu z rozvojové asijské země a za mými zády ho doplňoval jiný kolega z Afriky. Zanedbatelné strasti byly nicméně vynahrazeny možností pozorovat je při práci.

Zatímco pro nás ostatní studenty cvičení spočívala v tom rychle něco uvařit podle chemické kuchařky a běžet na oběd anebo domů, přístup obou spolužáků připomínal středověké alchymisty, jimž ve varných baňkách neprobíhají obyčejné chemické reakce, ale pracují v nich nekalé síly, které je zapotřebí držet pod kontrolou a spoutat zaříkáním.

Ve chvíli klidu jsem měl možnost uspokojit zvědavost a zeptat se: „Michaeli, u vás v Africe lidé velmi věří v magii, je to pravda?“

„Ano, jsou tím hodně ovlivňováni,“ řekl mi trochu rozpačitě.

„A co ty? Ty tomu také věříš?“

Na chvíli se zamyslel a pak odpověděl: „Vezmi si třeba magnetofon. Vy znáte, jak funguje, naučili jste se ho používat a nepřipadá vám na tom nic zvláštního. My zase víme, jak funguje magie, a také se nám to nezdá divné nebo nepochopitelné.“

Na Michaela jsem si znovu vzpomněl, když jsem si půjčoval v jedné zapadlé africké vesnici kolo. Bylo ve velmi zuboženém stavu, a tak jsem se snažil majiteli vysvětlit, že ho potřebuji opravit. Nechápavě se díval střídavě na mě a na kolo a měl jsem pocit, že by jej raději natřel magickým kořenem nebo obětoval slepici, než by vzal do ruky kleště a utáhl pár šroubů.

 Technické pojmy blízké člověku, který v naší společnosti prošel základním vzděláním, jsou těm, kdo vidí svět odvíjející se podle dávné lidské zkušenosti, stejně tajemné jako magie předků. Tito lidé realitu kolem sebe vnímají a mentálně uchopují pomocí jiných představ a termínů. Mechanistická logika slepě fungujících fyzikálních zákonů stojí na okraji jejich chápání. Skutečnosti nerozdělují na poznatelné, pochopitelné, a nesrozumitelné. Rozdíl mezi vědou a magií je pro ně téměř nulový, neboť celý svět je magií a oni jsou její nedílnou součástí.

My jsme teprve před krátkou dobou rozdrobili realitu světa na srozumitelnou a popsatelnou, a takovou, která se tomuto hodnocení vymyká, na niž se pak díváme brýlemi okultismu, podobně jako „primitiv“ pozoruje přehrávající kazetu v magnetofonu. A stejně tak stojíme v nepochopení a úžasu.

Současná představa deterministické jistoty je pouze jedním z měřítek, jímž se lidstvo naučilo v nedávné minulosti poměřovat svět. Pokaždé, když jsem se pohyboval ve společenstvích přírodních národů, ocital jsem se v proměnlivém a nepevném prostředí. Lidé se mohli měnit ve zvířata, rostliny či přírodní úkazy a nikomu to nepřipadalo divné nebo nemožné. Fyzikální realita, lidská existence a přítomnost duchovních sil vzájemně splývaly. Svět se prolínal s lidmi a oni s ním. Nebylo to prostředí racionální, ale ani iracionální.

Věci se neděly náhodně, zároveň se ale nic nedalo předvídat s naprostou jistotou. Vše spolu úzce souviselo v neviditelné síti spjatosti a mělo svůj smysl a záměr, ačkoli šlo o význam rozumovým poznáním neproniknutelný. Každé zakřičení ptáka i drobný hmyz, který přeběhl člověku přes cestu, bylo řečí, jíž k němu příroda promlouvala. Neboť sebemenší hnutí vesmíru se odráželo ve všem ostatním. A také lidské činy a myšlenky nacházely odezvu v chodu světa, čímž zpětně působily na člověka. Lidé reagovali na vědomí vesmíru a toto vědomí jim odpovídalo. Svět nevysvětlovali a nepopisovali, jen cítili, žili a neustále s ním komunikovali v nenarušeném spojení. Byl to stav, kdy mluvili ke světu a on k nim.

 

 

 

další®