Každý člověk je omezen, žije-li jako součást jediné společnosti, jejích hodnot, myšlení a chování. Možná proto se lidé všech civilizací vydávají odnepaměti na poutě, pro něž je společný určitý cíl, a sice poznání. Vydáte-li se na delší cestu, vymaníte se z pout stereotypu zaběhnutého rytmu jisté kultury a spolu s tím můžete získat i větší duševní volnost. Tento nový pohled pak vede k širšímu chápání světa, čímž nám pomáhá vymezit i naše místo v něm.

Osvobození z pout jedné společnosti bez potřeby splynout s životem jiné umožňuje člověku vidět věci, jichž by si za normálních okolností mnohdy ani nevšiml. Obvykle se potom vrací zpět s náhledem měnícím od základů jeho představy a necítí se již tak spokojený se svým dřívějším viděním. Během svých cest jsem se často setkával s lidmi, kteří měli mysl otevřenou hlubšímu vnímání. A protože se dokázali dívat na svět jinýma očima, stali se i pro mě cenným zdrojem poznání. Není zapotřebí držet se určitého způsobu myšlení jenom proto, že je pro naši společnost považován za standardní a my se v ní díky tomu cítíme bezpečně.

Přijdeme-li do místnosti naplněné hlukem nebo pronikavou vůní, je to pouze první moment, změna a přechod, kdy vnímáme nové prostředí nejintenzivněji. Čím déle se v něm zdržujeme, tím více si na ně zvykáme, a po nějakém čase nám zprvu nová situace připadne samozřejmá a všední. Podobně se projevují všechny stránky lidské zkušenosti. Zajímavé a nové prostředí nebo činnost se stávají po určité době jen nezáživnou rutinní záležitostí. Říká se tomu návyk. Člověku otevírají oči právě ona změna a s ní související intenzita vnímání, takže dokáže vidět věci, jež by jeho pozornosti jinak unikly. Zprvu si však zpravidla všímá rysů povrchních, do větší hloubky se dostává pozvolna.

Teprve po dlouhých měsících strávených v určité zemi jsem pociťoval, že začínám pomalu rozumět tomu, co se kolem mě děje a proč se to děje. Ale uvědomoval jsem si také to, že abych dokázal dané prostředí opravdu pochopit, musel bych v něm žít roky a možná i celý život. Každá země, společnost i člověk představovaly svůj vlastní malý vesmír. A třebaže se jednalo o „vesmíry“ většinou velmi odlišné, na první pohled těžko slučitelné a ve svých projevech si mohly i vzájemně odporovat, v něčem si byly podobné. Přes všechnu zdánlivou různorodost a protichůdnost je něco spojovalo.

Člověk současnosti se naučil svět vnímat a prožívat ve stavu neustálé aktivity. Ve všem, co dělá, musí nacházet především smyslové uspokojení. Není-li tomu tak, má pocit, že nežije. Totéž platí o cestování. Turista potřebuje vidět okázalé věci, místa, být součástí nepřetržitých událostí, a teprve pak je spokojen. Přitom si však neuvědomuje, že mu unikají jemnější souvislosti tímto způsobem poznávání nepřístupné. Skutečný a unikátní život společnosti se neodehrává v místech impozantních turistických monumentů, atrakcích či v hotelích.

Vždy mě tak trochu udivovalo, když si někdo vzal dovolenou, vyjel na pár týdnů do světa, napsal deník, nafotil hromadu fotografií a po návratu zplodil a publikoval cestopis. Nerozuměl jsem tomu. Během cest jsem naopak míval pocit, že s prodlužujícím se časem toho vím stále méně a události a příhody se slévaly do jedné nezáživné masy, která by druhé sotva zaujala. Nikdy jsem si proto také nepomyslel, že se jednou pokusím sepsat poznámky ze svých cest.

Tato kniha vznikla na základě zkušenosti sedmi let strávených v pouštích, horách, lesích a lidských společenství pěti kontinentů. Přesto není cestopisem a nesnaží se jím být. Pohnutku k jejímu napsání přinesl pocit, že se se Zemí cosi děje. Kvůli snaze dosáhnout potřebný osvobozující nadhled leckdy utrpěla i vědecká exaktnost, od níž se odvíjí poznání dnešního člověka. Pro mnohé bude tudíž tato kniha až příliš povrchní a neúplná, zatímco pro jiné tuze složitá. Zde však nejde o přesné pojmy a termíny, ale o způsob myšlení.

Každá kniha, tvrzení i člověk – byť povrchní, rozporuplný a nudný – nás něčím obohacuje, ačkoli si to mnohdy ani neuvědomujeme. A tak i nepravdivý nebo nepřesný názor či chybné tvrzení mohou být přínosem, jelikož nás přibližují úplnějšímu poznání světa. Přísloví zen-buddhismu praví: „I nesprávná slova jsou pravdivá, vedou-li ke svobodě. I pravdivá slova jsou chybná, stanou-li se předmětem závislosti.“